Jan Jeník: Zemědělský synek od „prsou Matky Boží“ uznávaným biologem

Prof. RNDr. ing. Jan Jeník, CSc. Dr. h. c. (82), český botanik a vedoucí Katedry Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. V mládí často vypomáhal na polích a obklopoval se přírodou a zvířaty. I přesto, jak byla zemědělská práce namáhavá, zanechala v profesoru hluboký dojem. Začal tedy cestovat a poznávat krásy českého kraje. U české země však neskončil. V rozhovoru nám profesor prozradil více.

Dřímala ve Vás láska k přírodě a touha po poznání už v dobách, kdy jste byl malý chlapec? Právě v dětských letech má člověk jistě nejvíce snů, a tak vzniká i mnoho cílů.

Jsem zemědělský synek z pošumavské krajiny, nad níž se vypíná dvojvrchol hory Ostrý, který moje babička vnímala jako „prsa Matky Boží”; považovala ji za středobod horské přírody a ukazatele nastávajícího počasí. O školních prázdninách jsem pomáhal na polích i ve stáji a byl nablízko zvířatům, lukám, polím a lesům. Při tvrdé zemědělské práci jsem získal blízký vztah k přírodě a zároveň posiloval svou fyzickou konstituci. Ještě za války jsem se stal aktivním skautem a s kamarády se toulal po krajině a tábořil na břehu řek, kolem rybníků, v horách a lesích západních Čech. Stát se lesníkem z povolání jsem se rozhodl někdy v septimě reálného gymnázia v Plzni, když jsem se potřeboval vymezit proti spolužákům, kteří si pod vlivem otců, zaměstnaných ve Škodovce, stavěli rádia nebo letecké modely a byli již dávno rozhodnuti, že budou strojními nebo elektrotechnickými inženýry. Já jsem uměl pojmenovat kdejakou rostlinu či motýla a kantorce z přírodopisu jsem pomáhal uklízet v kabinetu a při výstavkách současné květeny.

Vystudoval jste lesní inženýrství. Tento směr jste si zvolil sám, nebo Vás ke studiu směřovala Vaše rodina?

Zvolil jsem si tedy lesnictví z opravdového zalíbení v přírodě sám a ze vzdoru ke svým technicky zaměřeným spolužákům. V letech 1948 až 1952 jsem vystudoval lesní inženýrství na pražském ČVUT. Na gymnáziu mne také ovlivnily zeměpisné přednášky učitele Rudolfa Mikyšky, který byl významným českým geobotanikem. Již po maturitě mne po zcela náhodném setkání v rychlíku z Plzně do Prahy doporučil univerzitnímu profesorovi botaniky Jaromíru Klikovi za pomocnou vědeckou sílu. To byl začátek mé profesní kariéry. Ještě během studia lesnictví jsem zároveň čerpal teoretické i praktické znalosti v Ústavu užité botaniky Vysoké školy chemicko-technologické a později na Karlově universitě. Prof. Klikovi jsem nosil těžký ruksak na exkurzích po českých a slovenských horách a učil se poznávat rostlinná společenstva. Po promoci jsem byl krátce zaměstnán v lesnickém výzkumném ústavu, ale záhy jsem byl přijat do doktorského studia (tehdy zvaného “vědecká aspirantura”) a v návaznosti se stal odborným asistentem na katedře botaniky přírodovědecké fakulty.

Popsal jste a rozebral kořenové systémy, mohl byste prosím pro zajímavost přiblížit, kolik práce se za tímto Vaším úsilím ukrývá?

Téma své doktorské (aspirantské) práce jsem si zvolil v situaci, kdy převládajícím objektem terénních botaniků – včetně mého šéfa – byl popis nových rostlinných asociací. Mně se zdálo, že je nutno něco vědět také o tom, co se děje v podzemí luk a hájů, kde se vyvíjejí a jak vzájemně koexistují kořeny, oddenky či cibule rostlin. Za téma vlastní dizertace jsem si zvolil strukturu kořenů středoevropských dubů a prof. Klika s tím souhlasil. V té době se jen vědělo, že duby mají “kůlový kořen” a že jsou “hlubokokořenné”; já jsem se rozhodl popsat, jak se jejich kořeny vyvíjejí a větví v různé půdě a v sousedství jiných stromů, z jakých pletiv kořeny sestávají, jak se při své sací aktivitě spojují s houbami atp. Pilně jsem pak kopal v různých doubravách, vymýval ručně kořeny a studoval anatomické řezy pod mikroskopem. Dizertaci jsem obhájil v r. 1956 a získal tehdejší kvalifikaci “kandidáta biologických věd”. V plném rozsahu jsem metody i výsledky kořenového výzkumu otisknul v prestižním periodiku Rozpravy Čs. akademie věd. A v následujících letech jsem pak rád viděl a slyšel, že moje systematická práce se stávala modelem pro klasifikaci kořenových systémů lesních stromů i v zahraničí.

Když srovnáme dnešní dobu a prostředky s dobou, kdy jste pracoval na kořenových systémech Vy, jak podle Vás moderní technika ulehčuje práci současným badatelům?

Studium kořenů v přírodním prostředí je stále nepohodlné a “špinavé”. Nadále je nutné kopat půdní sondy, “archeologickým” způsobem kořeny odkrývat a vymývat ve vodě, opatrně odebírat vzorky odkrytých orgánů pro anatomický rozbor atd. Mnohé je však v současné době usnadněno. Obnažení kořenů lze dnes docílit pomocí supersonicky urychleného proudu vzduchu, který dokonale odfouká půdu z povrchu a okolí kořenů. Pomocí podzemního radaru (georadaru) lze pohodlně pořídit řezy půdou a získat trojrozměrný obraz hrubších kořenů. Čeští lesníci s úspěchem dále používají metody, které pomocí elektrické vodivosti měří velikost styčné plochy kořenů s půdou a takto zjišťují množství kořenů. Také pomocí akustických metod určují polohu hlavních kořenů stromu v půdním prostoru. Ještě přesnější informace o množství a absorpční aktivitě kořenů získávají s použitím thermodynamických čidel zapíchnutých do vnějších vrstev kmene, kde probíhá vzestupný proud vody z půdy; podle polohy tohoto proudu v různě hlubokých vrstvách dřeva lze odvodit, z jak hluboké půdní vrstvy čerpaná voda pochází.

Kdy jste začal se studiemi horské přírody?

Horská příroda se stala objektem mého studia záhy poté, co jsem dokončil dizertaci o kořenech stromů. Upoutala mě její velká dynamika ekologických vazeb v pohořích a první větší práci o náplavech divoké řeky Belé v Tatrách jsem napsal již v r. 1955. Soustavná pozorování i měření jsem prováděl hlavně v Krkonoších a Hrubém Jeseníku, kde jsem se pokusil uceleně vysvětlit, jakým způsobem vznikla místa s druhově bohatou květenou a faunou, tzv. “zahrádky” a přírodní “zoologické zahrady”. Podařilo se mi propojit větší množství dříve zveřejněných i vlastních botanických poznatků s poznatky geologickými, fyzicko-geografickými a klimatickými a vyhodnotit tyto souvislosti ve prospěch ochrany přírody v přírodních rezervacích a národních parcích. V knize zveřejněné v r. 1961 jsem popsal “teorii anemo-orografických systémů”, která klade důraz na tisíciletou funkci západních větrů v korytech mezi horskými hřebeny, nad náhorními plošinami a v závětrných údolích. Důležitým produktem mimořádné konfigurace terénu a převládajících větrů jsou například periodické sněhové laviny, které jsou ve středohorách de facto pozitivním tvůrčím činitelem při vývoji biodiverzity a které nelze šmahem zatracovat jako hazard či katastrofu v přírodě. Během půlstoletí existence této teorie se postupně ukázalo, že stejný nebo podobný mechanizmus vztahů mezi živou a neživou přírodou funguje také v jiných pohořích Evropy a že podle něho nutno i aktivity ochrany přírody.

Jako badatel jste procestoval spoustu krajů. Který z nich ve Vás zanechal největší zážitek a se kterým jste se nejlépe sžil?

Celoživotně jsem spjat s krajinami tropické Afriky, kde jsem působil na univerzitách (Ghana 1964–67, Tanzanie 1967, Uganda 1983) a měl dostatek času na dlouhodobé bádání v lesích, savanách a horách. Tam jsem měl možnost se opravdu sžít s krajinou i lidmi, získat celoživotní poučení a prostřednictvím vědeckých publikací postupně splatit své závazky k místním kolegům, průvodcům a obyvatelům. O Africe dnes široká veřejnost díky filmům a televizi ví hodně, ale je jiné cestovat a tábořit uprostřed panenských lesů či savan, trávit celé týdny v pohodě i nepohodě. To zanechá trvalé vzpomínky. Ve svém povolání jsem měl šťastnou příležitost krátce nahlédnout do přírody mnoha vysokých pohoří – Alpy, Skandinávské pohoří, Kilimandžáro, Hindúkuš, Himálaj, Andy, Appalačské pohoří – a mám ze všech těchto míst trvalé záznamy, fotografie a vzpomínky; stále si je oživuji při univerzitních přednáškách a v učebních textech, vydávaných pro české studenty.

Stalo se Vám někdy, že jste byl na svých badatelských cestách něčím nemile překvapen, nebo jste byl vždy dobře připraven?

V tropických krajinách jsem se často pohyboval ve volném terénu nebo na zarostlých stezkách vyšlapaných nemnohými obyvateli nebo zvěří. Ztratit cestu nebylo vzácností. Kompas a mapa jsou v takové situaci bezcenné a navigace GPS ještě nebyla vynalezena. V tropickém lese se smráká již kolem čtvrté hodiny odpoledne, a proto jsem se svými přáteli nejednou zabloudil a pak zoufale hledal cestu podél nějaké říčky zpět do tábora nebo ranního východiska. Při výzkumu dýchacích kořenů v mangrovech nebo bažinách jsem se nejednou ocitl v zajetí bahna nebo uprostřed vody zdvižené neočekávaným přílivem mořské vody. Hadů jsem na cestách viděl moc, ale nikdy mě neohrožovali. Pamatuji si jen na zoufalý útěk před rojem divokých včel, které nás ohrožovaly v divokých horách Ghany, v místě hodiny vzdáleném od nejbližší dopravy a lékařské pomoci. Nejedno překvapení mě čekalo i při cestách terénním autem. V době dešťů se všechny nezpevněné cesty v savanách změní v klouzačku, na které vozidlo neudrží potřebný směr a klouže do postranní škarpy; nejednou jsme hledali lidskou pomoc až v dalekých vesnicích a zdrželi jsme se v terénu dlouho do noci. V polovyschlých rákosinách Ugandy jsme jednou sledovali stádo antilop až do chvíle, kdy se Land rover začal ponořovat do bahna; vyvázli jsme jenom díky mistrovským manévrům šoféra a celé posádky.

V současnosti se svět potýká s problémem kácení tropických lesů, kriticky mizí spousta druhů rostlin. Je nějaká efektivní možnost záchrany a zastavení či zredukování činnosti člověka?

Informovaný člověk dnes nemůže být v tomto směru optimistou. V Africe a stejně i v Jižní Americe ročně ubývá kolem 4 milionů hektarů lesa. Rychle ubývají světové zásoby užitkového dřeva a v něm uloženého uhlíku, který hraje důležitou roli při globálních klimatických změnách. Ztrácejí se také dosud obrovské zdroje známých i dosud neobjevených nedřevních produktů (užitkové plodiny, přírodní léčiva) a ekologické služby (životadárné klima, zdroje pitné vody, využitelná úrodná půda), které lesy garantují obyvatelům v blízkém i vzdáleném okolí. Globální spoluprací mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi je možné alespoň přibrzdit rychlost těchto ztrát. Je nutné omezit vývoz dřeva do industrializovaných zemí a rozšířit racionální lesní hospodářství, které zajistí patřičnou obnovu vykácených porostů. Skrze socio-kulturní emancipaci a ekonomickou výpomoc je však nutné také zastavit nepřiměřený nárůst lidské populace; tato Země má přece jen omezenou kapacitu pro setrvalou existenci důstojné lidské civilizace.

Cestujete v současné době na místa či univerzity, kde jste dříve učil?

V pokročilém seniorském věku již cestuji jen málo a více se věnuji zpracování poznatků z dřívějších cest a pobytu na zahraničních univerzitách. Tři poslední delší výjezdy jsem podniknul do severní Skandinávie, do národního parku Abisko, v němž jsme se švédskými a krkonošskými kolegy hledali společné faktory středoevropské a boreální tundry. Také jsem se konečně dostal do Appalačského pohoří, kde jsem díky kontaktům s americkými kolegy po dvě desetiletí hledal výše popsané anemo-orografické systémy. Na univerzity, kde jsem v minulosti učil, jsem se žel již nedostal.

Máte ještě nějaký cestovatelský sen?

Ve svých přáních jsem již skromný, což vychází z mentality osmdesátiletého seniora. Po letech cestování v dalekých krajinách zjišťuji, že neznám mnohé přírodovědecky atraktivní kouty v Česku. Administrativně jsem vypomáhal při vzniku mnoha českých přírodních rezervací, chráněných krajinných oblastí a biosférických rezervacích UNESCO, ale některé jsem v celé šířce nestačil ani prochodit a ani geo-ekologicky promyslet. Rád bych se například ještě vypravil do některých slezských přírodních rezervací a také do chráněných míst na druhé straně českých hranic, které byly dlouho z politických důvodů nepřekročitelné.

Jménem celého Botanicu děkuji panu profesorovi, že si udělal čas na poskytnutí rozhovoru pro náš magazín.

Publikace: Geobotanika, Tropical forest and its Enviroment (Tropický les a jeho prostředí), Životní prostředí očima přírodovědce (spoluautor).

Populárně naučné publikace: Život v bažinách (spoluautor), Galapágy – zázrak v Pacifiku (spoluautor) a další.

Autor rozhovoru: Lenka Hojková